Museum skla Portheimka

Letohrádek Portheimku, barokní perlu pražského Smíchova, vystavěl ve dvacátých letech 18. století architekt Kilián Ignác Dientzenhofer pro sebe a svou rodinu. Dispozičně představuje typické letní sídlo vrcholného baroka, jaké si budovaly zámožné aristokratické rodiny. Patrový objekt, po stranách zakončený pavilony, zdobí štuky a barokní plastiky, jako je dvojice alegorických bust symbolizujících Den a Noc. V patře se pak dochoval mramorový sál, jehož stropy pokryl alegorickou freskou stavitelův dobrý přítel a kmotr jeho dětí Václav Vavřinec Reiner.

Koncem padesátých let 18. století se majiteli letohrádku stali příslušníci rodu Buquoyů, kteří v původní zahradě založili rokokový park a k letohrádku přistavěli boční křídla, z nichž jižní bylo odbouráno při stavbě sousedního kostela. Později rezidenci odkoupila průmyslnická rodina Porgesova z Portheimu, po nichž je objekt dodnes pojmenován. Na zahradě založila továrnu na výrobu kartounu (speciální bavlněné tkaniny), jež patřila k nejvýznamnějším podnikům svého druhu v rakouském císařství. Za Porgesů se v mramorovém sále konávaly večery spojené s komorní hudbou, kde své hudební nadání předvedl i mladý Antonín Dvořák. V držení rodiny zůstala Portheimka až do čtyřicátých let 20. století, kdy došlo k zestátnění. Později byla budova zařazena mezi památkově chráněné objekty a začala sloužit jako galerie.